Jak se u nás žilo

Pět metráků žita aneb Jak si předci vymíňovali stáří

Zatímco dnešní generace spoléhají na starobní důchody od státu, pro naše předky bylo zaopatření ve stáří otázkou rodinného vyjednávání a precizních smluv. Jak se žilo starým sedlákům, když předali grunt mladým, a co všechno si museli pojistit, aby neskončili v nuzné obecní pastoušce?

V rámci rakouské (a později rakousko-uherské) monarchie neexistoval po většinu 19. století prakticky žádný státní sociální systém, jak ho známe dnes. Lidé důchodového věku byli plně odkázáni na to, co si sami našetřili, nebo na zajištění ze strany své rodiny.

Pokud starý člověk neměl vůbec žádný majetek, ze kterého by na stáří vyžil, ani příbuzné, kteří by se o něj postarali, ocital se v mimořádně těžké situaci. Před rokem 1863 byli tito nemajetní lidé (podobně jako další znevýhodněné skupiny) odkázáni na pomoc nejrůznějších farních chudinských ústavů či vrchnostenských institucí. Tyto spolky sice rozdělovaly drobné almužny, mouku či dřevo na otop, ale jejich pokladny závisely na dobrovolných darech a často zely prázdnotou. Na venkově tak tito lidé nezřídka končili v nuzných obecních pastouškách nebo chodili dům od domu „po střídě“ (každý sedlák je musel na pár dní ubytovat a nakrmit). Teprve od roku 1863 situaci částečně narovnal tzv. zákon o domovském právu, který povinnost péče o chudé oficiálně a pod pokutou delegoval na domovskou obec, kam dotyčný spadal.

Zákon, který měřil všem stejně

Monarchie však poměrně brzy pochopila, že nemůže nechat péči o stárnoucí venkovskou populaci jen na charitě. Bylo nezbytné zákonem podchytit proces předávání majetku, který byl úzce spjat právě s péčí o staré odstupující majitele.

Tak vznikl už v roce 1811 Všeobecný zákoník občanský (známý pod zkratkou ABGB). Šlo o naprostý právní pilíř naší moderní historie, který definoval soukromý život občanů (včetně manželství či záležitostí dědictví) a který u nás v různých obměnách platil neuvěřitelných 140 let. Kompletně ho převzala i první československá republika v roce 1918 a nahradil ho až komunistický režim v roce 1950 novým, socialistickým občanským zákoníkem. Právě tento pokrokový zákon z roku 1811 poprvé jasně formuloval mimo jiné legální povinnost dětí materiálně zajistit své rodiče, pokud už sami nemohou pracovat, a dal pevný právní rámec pojmu výminek.

Proč se rodinné statky nedělily?

Sedlák - majitel usedlosti, mohl sice sepsat závěť (testament), ale podle zákona z ní nemohl zcela vyjmout rodinu. Otec musel odkázat povinnou část majetku všem svým dětem (tzv. nepominutelným dědicům). Pokud závěť sepsána nebyla, dělil se majetek rovným dílem podle pokrevního příbuzenství.

Správný hospodář však nedovolil, aby k automatickému dělení ze zákona došlo. Dělit například pole patřící k čtvrtlánovému gruntu mezi několik dětí by totiž v praxi znamenalo, že se původně slušný kus půdy rozdrobí na bezvýznamná políčka, která takto neuživí ani jednoho z dědiců. Na našem venkově proto platil zvyk (později posvěcený i speciálními zákony), že grunt s poli přebral jako hospodářský celek pouze jeden člověk – například nejstarší syn. Ten tím sice získal celé hospodářství, ale zároveň na sebe převzal obrovské břemeno: zbytek svých sourozenců musel postupně finančně vyplatit částkou odvozenou z odhadní hodnoty gruntu. Kvůli těmto rodinným dluhům (tzv. otcovským či mateřským podílům) bývali noví mladí hospodáři často zatíženi dluhy na desítky let dopředu.

Výminek: Podmínka zapsaná v pozemkové knize

Co se týče výminku v právním výkladu, šlo vlastně o smlouvu o postoupení statku synovi (či dceři), ve které si odstupující rodič výslovně vymínil (odtud pojem výminek - výměnek) doživotní plnění pro sebe a svou manželku.

Aby byl starý výminkář stoprocentně chráněn pro situaci, kdy by mladý dědic statek zadlužil, propil, přišel o něj v kartách nebo ho prodal cizímu člověku, zapisoval se výminek přímo do pozemkových knih jako věcné břemeno vážící se k nemovitosti. Pokud by syn dům prodal, závazek přešel na nového majitele a ten musel starého výminkáře dál živit a nechat bydlet.

Smlouvy o předávání statků a podmínkách výminků jsou dodnes detailně zachovány právě v knihách uložených v Moravském zemském archivu v Brně (včetně těch ze Sivic, jsou i digitalizovány). Zde můžeme listovat historií konkrétních sivických domů a sledovat, jak detailně byly smlouvy sepisovány, aby se předešlo pozdějším rodinným schválnostem. Každý sedlák si diktoval podmínky podle svého. Konkrétní testamenty a postupní smlouvy ze Sivic jasně naznačují, že požadavky sedláků se lišily dům od domu, podle bohatství gruntu i povahy vztahů v rodině.

Jak vypadal sivický výminek v číslech?

V sivické kronice nacházíme přesný zápis o tom, na co měl takový výminkář nárok, ale jak již bylo řečeno výše, realita se v konkrétních případech lišila.

Abychom si doplnili svou představu o životě našich předků, povíme si některé zajímavosti. Především tedy jak byla ustanovena výměna na statku.

Syn, nebo dcera, který převzal statek, musil dávati každý rok svým rodičům:

Na půllálně

5 q žita           

3 q pšenice

3 q ječmene

30 kg vaře (čočky, hrachu)

20 kg soli

16 kg sádla přepouštěného

6 m3 dřeva tvrdého s dovozem

1 a 1/2 míry pole s obděláním

Na čtvrtláně

3 q žita

2 q pšenice

2 q ječmene

20 kg vaře (čočky, hrachu)

14 kg soli

12 kg sádla přepouštěného

4 m3 dřeva tvrdého s dovozem

1 míru pole s obděláním

K tomu všemu také obydlí, sestávající s jedné světnice, kuchyně a komory s příslušenstvím pro drůbež a krávu.

Alena Koukalová

Zdroje:

SCHELLE, Karel. ABGB a dědické právo. Brno: Masarykova univerzita, Právnická fakulta, 2010.

Sivická kronika I. Svazek

www.mza.cz/aron/